Ustanovení § 19 občanského zákoníku („OZ“) přebralo z § 16 rakouského obecného občanského zákoníku (ABGB) jednu ze základních zásad moderní demokratické společnosti spočívající v přiznání vrozených, samotným rozumem a citem poznatelných přirozených práv každému člověku. Úprava výkonu a ochrany nezadatelných přirozených práv se nachází především v § 81 a násl. OZ, které se věnují osobnostním právům člověka.####

Zákoník zde poskytuje demonstrativní výčet ochraňovaných hodnot a vychází z přirozenoprávní koncepce ochrany osobnosti, která se v právní teorii a praxi uplatňovala již podle předchozí právní úpravy.[1] Vzhledem k obecné akceptaci těchto závěrů po sametové revoluci (zejména přijetím Listiny základních práv a svobod a přijetím bezpočtu mezinárodních lidskoprávních dokumentů) nepřináší OZ v tomto ohledu žádnou signifikantní změnu.

V tomto ohledu je tedy garantováno, že kdokoli, kdekoli a kdykoli se musí zdržet jakéhokoli zásahu do příslušného přirozeného práva, který by nebyl po právu. Nositel tohoto práva přitom disponuje oprávněním bránit toto své právo, stejně jako svou osobnost a veškeré hodnoty, které osobnost tvoří.[2] OZ však jednotlivé hodnoty požívající této ochrany nedefinuje. To je vzhledem k jejich relativní neurčitosti („důstojnost“, „soukromí“ či „vážnost“) logické, posouzení obsahu těchto hodnot a závažnosti zásahu do nich tak bude vždy záviset na konkrétních okolnostech, popř. úvaze soudu. Slovy Nejvyššího soudu musí jít „o takovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou je objektivně třeba posuzovat vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému došlo […] jakož i s přihlédnutím k osobě postižené fyzické osoby - zejména např. k jejímu věku, jejímu postavení, apod. […] Je tak třeba především ověřit, zda postižení, intenzita, rozsah, trvání, resp. veřejný ohlas nepříznivého následku spočívajícího ve snížení lidské důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti, jsou závažné.“[3]

Například důstojnost (jako jedna z nejvyšších a zároveň relativně nejvágnějších chráněných hodnot), vzhledem k tomu, že přísluší jako přirozené právo všem lidem (bez ohledu na jejich skutečné postavení ve společnosti), spočívá obecně v respektování a zachovávání základní úcty k člověku. To vede k zákazu působení jakýchkoli psychických i fyzických útrap, které by narušovaly integritu dotyčné osoby, mj. i zákaz diskriminace. Pro zásah do důstojnosti jedince postačuje, aby bylo jednání způsobilé snížit jeho důstojnost či ohrozit jeho postavení, resp. uplatnění ve společnosti.[4]

Právní úprava stojí na zásadě, že zásah do osobnosti člověka a jeho přirozených práv je zásahem do nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféry lidské osoby, který je dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťován se značně nepříznivou intenzitou, a je tudíž nepochybně věcí právního řádu této osobnostní sféře poskytovat náležitou právní ochranu. „Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj.“[5]

Pro účely ochrany osobnosti je třeba zároveň zohlednit i koncepci náhrady újmy způsobené zásahem do přirozených práv. Podle § 2956 OZ je škůdce povinen odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona. Způsob a výše tohoto přiměřeného zadostiučinění musí být dle § 2957 OZ určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné (úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti). Zůstává otázkou, zda je tato úprava v kontextu ochrany osobnosti člověka a jeho přirozených práv dostatečná. Stále totiž chybí jasné ustanovení, které by se zabývalo trestem, jenž bude vycházet ze zisku škůdce, který mu přibyl v důsledku narušení přirozeného práva. „Takovýto zisk, byť ne vždy lehce určitelný nebo přepočitatelný na peníze, ale vždy k tíži škůdce, by měl vždy připadnout poškozenému.“[6]

Při uplatnění nároku na náhradu újmy pro zásah do přirozeného práva je přitom vždy třeba dbát na to, že „z požadavku náležitého vylíčení skutkového děje vyplývá nezbytnost, aby z takového návrhu bylo zřejmé jakým skutkem došlo k zásahu do práv na ochranu osobnosti žalobce a současně též to, které z dílčích složek (resp. kterých dílčích složek) osobnosti žalobce se tento zásah týkal.“[7] Zároveň je třeba náležitě zdůvodnit nárok na odškodnění pro každé dotčené právo zvlášť: „Otázku případného dotčení jednotlivých dílčích práv v rámci práva na ochranu osobnosti […] je třeba u každého z takovýchto práv posuzovat samostatně [...] Porušení práva na podobu (nebo třeba též práva k podobizně), případně práva na jméno, apod., je nutno odlišit od práva na čest, důstojnost, resp. vážnost fyzické osoby.“
Ve světle výše uvedených úvah o ochraně přirozených práv a s tím souvisejících kompenzačních mechanismech je třeba hodnotit v praxi i nedávné kauzy, které s sebou přináší právě zásah do důstojnosti, vážnosti, cti a osobnosti člověka celkově.

V roce 2013 například českou veřejností rezonovala kauza potravin obsahujících koňské maso místo hovězího. Ačkoliv Státní zemědělská a potravinářská inspekce potvrdila, že koňské maso není pro konzumenty škodlivé, došlo zde k oklamání spotřebitelů. Pokud na etiketě chybí informace o tom, že výrobek obsahuje koninu, výrobce i prodejce porušují závazné potravinářské normy a došlo ke klamání spotřebitele. Ten se tak může domáhat i odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu dle § 2956 OZ. Pravděpodobně i vzhledem (alespoň na první pohled) k relativně bagatelnímu charakteru újmy (nízká cena předmětných potravin) způsobené spotřebitelům výrobci a prodejci závadných potravin však k žádným žalobám spotřebitelů v této kauze v ČR nedošlo. Přitom však rozhodně nelze vyloučit, že by vzhledem k pravděpodobně úmyslnému a lstivému jednání, kterým došlo k oklamání zákazníků, eventuální žaloby spotřebitelů byly úspěšné.

Tzv. kauza „Dieselgate“ týkající se podvodu koncernu Volkswagen ohledně obcházení emisních norem díky skrytému podvodnému ilegálnímu softwaru[8] v dieselových motorech některých vozidel koncernu však může mít důsledky podstatně dalekosáhlejší. I zde výrobce ujišťuje, že dotčená vozidla jako taková jsou pojízdná a v dopravním provozu bezpečná. Zásah do přirozených práv v podobě důstojnosti, cti, ale i zdraví nebo práva na život v příznivém životním prostředí tu však existuje, přičemž ve srovnání s kauzou výše dokonce výrazně větší. Skandál se týká cca 11 milionů aut po celém světě (z toho více než 160 000 vozidel v ČR), přičemž úmyslným jednáním koncernu (jeho nejvyšší vedení se k úmyslnému jednání dokonce i přiznalo), potažmo s použitím lsti (viz § 2957 OZ) došlo k hrubému zneužití nevědomosti a důvěry všech majitelů dotčených vozidel, kteří jsou v otázce nastavení motoru odkázáni na výrobce vozidla. Jinak řečeno, koncern Volkswagen po dobu 6 let zcela opovrhoval svými zákazníky a fakticky je tímto i ponížil. Tento pocit oklamání je navíc ještě zvýrazněn následnými vyjádřeními koncernu, který odmítá finanční kompenzaci pro evropské zákazníky, zatímco v USA na odškodnění vyčleňuje miliardy dolarů.[9] Nerovný přístup tak ještě více podlamuje důstojnost dotčených osob a může být uvažován jako jedna z dalších okolností hodná zvláštního zřetele (diskriminace), podle níž se určí případná výše kompenzace.

Vzhledem k výše uvedené vágnosti právní úpravy tak bude záležet především na vůli a průbojnosti dotčených osob, stejně jako na „odvaze“ rozhodujících soudů, jakým způsobem bude přirozeným právům dle OZ poskytnuta reálná a efektivní ochrana. Případná sankce musí být navíc vždy v takovém rozsahu, aby kromě jiného důrazně odrazovala rušitele (případně i potencionální rušitele) od protiprávního jednání, měla by proto působit i generálně preventivně na společenské vztahy.

Autor: Ondřej Huml
advokát, BBH, advokátní kancelář s.r.o.

[1] Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. 2014, C. H. Beck, s. 392.
[2] Tamtéž, s. 398.
[3] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5021/2008 ze dne 28.2.2011.
[4] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 983/2002 ze dne 1.10.2002.
[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2304/99 ze dne 26.7.2000.
[6] Němec, R.: Malé zamyšlení nad ochranou osobnosti dnes a v NOZ ve světle tiskového zákona. Bulletin advokacie 6/2012, s. 30.
[7] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2304/99 ze dne 26.7.2000.
[8] Software byl totiž schopen rozpoznat, zda je vozidlo testováno či nikoliv a podle toho pak automaticky přepnul motor do jiného režimu, který snížil emise. Takže dané vozidlo „naoko“ splnilo emisní limity.
[9] Článek „Škoda upraví 400 tisíc aut z kauzy Dieselgate. Odškodnění Čechů se zatím nechystá“ ze dne 3.4.2017, dostupný na: http://www.rozhlas.cz/zpravy/ekonomika/_zprava/skoda-upravi-400-tisic-aut-z-kauzy-dieselgate-odskodneni-cechu-se-zatim-nechysta--1715109.

Celý článek najdete na www.pravniprostor.cz